Špindlerův Mlýn o podzimních prázdninách zanechal dojem ve všech. Čtěte reportáže od nás, asisi a dětí z Centra:-)
Víkend naplno očima...
17.11.2007
Víkend naplno očima dítěte:-)
O podzimních prázdninách jsem byl s Centrem na prodlouženém víkendu ve Špidlerově Mlýně. Moc se mi tam líbilo. Hráli jsme tam různé hry, například Ruletu nebo Člověče nezlob se. Taky jsme byli v bazénu. Přeprava k němu byla sice trochu náročnější, ale nakonec se vše, za pomoci skvělých asistentů, zvládlo – tak jako pokaždé. Jim-silným chlapům asistentům, kterých je nedostatek:-), jsme my-silní chlapi upoutaní na vozík velice vděční, že se o nás starají a umožní nám tak super akce.
Další den jsme jeli vyhlídkovým vláčkem na obhlídku Špindlerova Mlýna. Skákali jsme také přemostění- to nás zavěsili do popruhů a pustili z jednoho konce Labe na druhý, takže jseme vlastně i chvíli létali. Z výšky byl moc krásný pohled. Jsem hrozně rád, že jsem si to mohl vyzkoušet.
Bohužel nám moc nevyšlo počasí, ale i přes to byla nálada výborná.
Škoda také je, že je to od nás tak daleko a že u nás nic takového není:-(
Už se moc těším na další akce, kde se vždycky sejde parta bezva lidí!!!
Ondra z Lanškrouna
Víkend naplno očima asisi:-)
Na víkend na horách jsem se velice těšila už v okamžiku, kdy mi bylo oficiálně potvrzeno, že se jede. Svým nadšením jsem nemohla ani dospat. Jelikož jsem jela po své trase, sraz s ostatními byl kolem 12 hodiny před hotelem Nico. Nebyla jsem tam první. Před vchodem jsem potkala stále se usmívající a pohodovou asisi Lucku. Abychom venku neklepaly kosu, rozhodli jsme se jít dovnitř zahřát a hlavně prozkoumat terén, který měl být pro nás následující čtyři dny útočištěm. Uvnitř nás uvítala paní Eva, která se o nás po celý pobyt pečlivě starala. S plnou polní, chvíli po nás dorazil Ondra, kterého do Špindlu dovezli jeho rodiče.
Netrvalo dlouho a na parkoviště se přiřítil autobus plný nedočkavých dětiček a asisi. Do dveří jako první vtrhla Martina Kučerová, která svojí energií jenom sršela. Během jejích organizačních příprav jsme se my-asisi chopili dětí a zavazadel, která ne vždy byla nejlehčí. Trvalo dlouho, než se všichni shromáždily v jídelně. Děti se v novém prostředí velmi rychle zadaptovaly a jídelna byla rázem vzhůru nohama. Následovalo přidělování dětiček asistentům a pokojů. Někteří nahoře v pokojích vybalovali, jiní se snažili o upravení stolů v jídelně, tak aby vyhovovala všem, včetně dětí s kolečkama.
Po vybalení jsme vyrazili na čerstvý vzduch, kde jsme neodolali přemostění přes Labskou přehradu. Prvním, kdo okusil adrenalin proudící v žilách a zároveň se tak stal pokusným králíkem, nebyl nikdo jiný než náš Matěj Šípek. Našli se i tací, co dokázali svůj strach překonat a nebáli se vydat vstříc svému osudu. A protože jsme pořádně vyhládli, rozhodli jsme se pro cestu zpět. Posilnili jsme se vydatnou večeří a odebrali jsme se koukat na večerníček. Po vzoru kluka z večerníčku jsme se i my vydali do svých pokojů. Tam jsme ulehli ke spánku a nechali své sny s poklidem plout a unášet se jejich lehkostí.
I když v pátek ráno byla snídaně oficiálně v 8.00, někteří z nás se probudili dříve a někteří později. Všichni jsme se i přesto v jídelně shromáždili a společně posnídali. Po snídani mohli děti své dojmy ztvárnit v podobě mini dopisů pro rodiče. Ať už byly formou psanou či kreslenou. Během výtvarné chvilky za námi dorazil Domča, který vždy večer odjížděl domů za mamkou. Abychom nasáli Špindlerovské klima, vydali jsme se na výlet, jehož cílem byl zmrzlinový pohár v nedalekém hotelu Styl. Tam jsme si prohlédli starého kámoše Krakonoše, nafotili pár snímků a zamířili zpět na oběd. Během poledního klidu si každý balil věci do bazénu. Tam nás dopravila velká zelená dodávka, ve které nechyběla pořádná legrace. V bazénu jsme se proměnili v ryby a pořádně si to užili. Abychom v mrazu venku po koupání nenastydli, občerstvili jsme se v baru a čekali na zelenou příšeru. Po příjezdu do Nico jsme večeři zdlabali do posledního drobečku, páč žaludky nám jen zpívali po vadatném sportování a vyrazili opět po stezce snů.
Sobotní ráno se opět začalo společnou snídaní. Počkali jsme až dorazí Domča a šli jsme plnit bojový úkol, který nám Martina zadala. Všechny děti dostali do ruky skleničku, kterou měly během procházky naplnit opravdovými kamínky z hor. Za odměnu každý dostal sušenku či jablíčko. A protože do oběda nám zbývalo ještě několik minut, pustili jsme si pěknou muziku a pořádně to rozjeli na tanečním parketu.
Po dobrém obídku si pro nás přijel výletní vláček, během projížďky jsme se kochali krásou Špindlerova mlýna. Cíl cesty byl hotel Styl, kde na nás v příjemném teplíčku čekal opravdu horký čaj a palačinka. Hotel jsme mohli opustit až poté co děti prozkoumaly všechna zákoutí, co hotel skrýval. Po příchodu do našeho hotelu jsme si dali naši poslední společnou večeři. A jako vždy po večerníčku na dobrou noc, jsme se odebrali na kutě. Tím ovšem pro nás asisi den ještě nekončil. Přijel se s námi rozloučit sám majitel hotelů, kterému jsme děkovali za jeho laskavost a vstřícnost-díky jeho slevě na ubytování jsme si všichni mohli užít krásný prodloužený víkend.
V neděli ráno jsme vstávali o něco dříve, abychom si stihli vše v klidu zabalit sobě i dětem. Při snídani jsme se všichni shodli na tom, že tento víkend se nám opravdu vydařil. A aby po nás nezůstala spoušť, uklízeli jsme celý hotel a snad se nám podařilo ho dát do původního stavu. Ještě před tím než jsme si řekli poslední sbohem, jsme se naposledy vyfotili, řekli si pá pá pá a odjížděli autobusem zpět do svých domovů…
Slovo autorky na konec:-)
Než jsem se dostala do Centra pro všechny, tak jsem o autismu neměla ani tušení. Jsem moc ráda, že jsem poznala, co to je a co všechno to obnáší. Starat se o takové dítě je velice obtížné jak po psychické tak i po fyzické stánce. Né každý člověk má na to se o ně starat. Aby to mohl člověk dělat, tak je musí přestat litovat, nebát se jich, mít dostatečné nervy, klidnou povahu a hlavně si najít svojí cestu, jak na ně. S autistama jsem velice ráda. Práce s nima mě moc naplňuje a dodává určitou energii. Člověk hnedka zjistí, že vlastně žádnýnáš problém není tak velký jak se zdá a že na světě není sám, protože se vždycky najde někdo, kdo ho potřebuje. Na rozdíl od zdravých dětí jsou autisti upřímní a velice vděční za všechno, co se pro ně připraví. Je pravda, že človek si s nima moc nepopovídá, ale stačí jeden upřímný pohled a i ten největší tvrďák roztaje a má slzu na krajíčku. Važme si toho, že jsme zdraví a vše si uděláme sami. Příliš neriskujme se zdravým a užívejme si každý den, tak jako by právě on měl být tím posledním.
04.11.2007, Jablonec nad Nisou
Simona Ryzková