Teda ne že bychom už zase někam jeli, ale naopak tábory jsou za námi a my pro vás máme přichystané minireportáže z našich turnusů. Tato první je z tábora pro děti s autismem či autistickým spektrem a napsala ji pro vás báječná asistentka Míša. Takže tedy firmou Goedhart Nymburk podpořený Autistický tábor očima asistentky:
Hurá, jedeme na tábor
9.9.2009
Centrum pro všechny letošní prázdniny pořádalo čtyři tábory. A já jsem se rozhodla, že se přihlásím na všechny čtyři. A musím přiznat, že chybu jsem tedy rozhodně neudělala. Byly to prázdniny plné kamarádů, legrace a letního dovádění a jako bonus jsem přijela domů s rukama plnýma barvitých zážitků.
Autistický tábor je pro mě ten nejlepší tábor ze všech. Je to týden plný procházek a nejrůznějších výtvarek. Ráno je jako na každém táboře budíček. A to jak budíček oficiální tak neoficiální. Oficiální budíček je v půl osmé, ale to pro nás samozřejmě není. Nás budí ten neoficiální, mnohem dříve, vískání radostných dětí či kohout v jejich podání. Po tomto originálním budíčku jsme zcela probráni, a tak se můžeme začít chystat na snídani. Jelikož se snídaně podává na osmou hodinu, tak společnými silami zvládneme ještě ranní hygienu. Pokud si dítě zapamatovalo, kde má skříňku se svými věcmi, vezme si věci a společně si pak jdeme vyčistit zuby a umýt se. Věci si stihneme opět uložit a ještě nám zbude nějaký ten čas na zhoupnutí se na houpačce. To ocenilo zvláště mě svěřené dítě, které houpání přímo miluje. A pak už rychle na snídani, abychom se pořádně nadlábli a nabrali tak energii na dopolední program.
Po snídani se všichni společně vypravíme na procházku po okolí. Jelikož jsou v našich řadách i vozíčkáři, některé úseky jsou poněkud fyzicky náročnější, ale i to zvládneme a můžeme pokračovat. Já osobně však se svým dítětem moc dlouho nepokračuji. Najednou slyším:,, Ne…, ne…, ne…“. Můj svěřenec se prostě rozhodl, že dál už nepůjde. A to znamená, že dál nepůjdu ani já. Neustále se mě křečovitě drží za ruku a nechce se mě pustit. Když mu nedopřeji tu radost drtit mi ruku, začne dupat a vztekat se. Já však potřebuji, abychom šli dál. A tak prostě jdu. Mé dítě se rozhodne, že se mne musí držet alespoň za tričko, a tak jdeme jako mašinka, hlavní ale je, že jdeme. Uteče to jako nic a my se vracíme opět do tábora na dopolední sváču.
Po svačince se proměníme nakrátko v nejrůznější výtvarníky, a to ne jen děti, ale i asistenti, protože někteří potřebují přeci jen té pomoci trochu více než ostatní, a tak tvoříme a tvoříme, až vytvoříme krásný dáreček pro maminku. Poté je tu už poledne a společně s ním k nám přivážejí oběd z výborné nedaleké restaurace. A tak všichni opět usedáme ke stolům a pochutnáváme si na připravených dobrůtkách. Nejprve jsou na řadě děti. A tak ti asistenti, jejíž svěřenci jedí sami, mají velikou výhodu. Nemusejí totiž čekat, až se jejich dítko nají a přijde tak řada na ně, ale mohou si jít rovnou pro jídlo. Ti asistenti, kteří takové štěstí neměli, prostě musí nejprve nakrmit svého svěřence a pak až sebe. Po obědě nám musí pořádně slehnout, abychom mohli dostatečně dovádět i v odpoledních hodinách, a tak máme polední klid, během kterého si všichni nádherně odpočineme, tedy až na polední službu. Každý den jsou na polední klid určeni dva asistenti, kteří dohlížejí na všechny děti a kontrolují, zda je polední klid opravdu poledním klidem. Polední klid se odehrává v herně, kde si mohou děti prohlížet časopisy, číst knížky a povídat si. Nebo si mohou lehnout do chládku pod strom na deku, což je nejideálnější pro naše vozíčkáře, aby si odpočinuli od sezení na vozíku.
Polední klid se nám již pomalu blíží ke konci, a tak si postupně začínáme balit naše batůžky, do kterých si dáme ručník, osušku, rukávky, kruh, plavky a pití. Všechno jsme si pěkně sbalili, a tak se můžeme vydat na nedaleké koupaliště. Hned jak se uvelebíme, tak jdeme okamžitě do vody. Každý má rád něco jiného, a tak se věnujeme tomu, co máme rádi. Někdo se potápí, někdo si hraje s vodou a cáká všude kolem sebe, někdo prostě jen plave a někdo zůstal na břehu a hází si s míčem. Abychom si odpočinuli od míče, jdeme se s mým dítkem projít kolem koupaliště. V tom narazíme na jednoho pána, který mi sdělí neskutečnou novinu. ,, Vy máte ale roztomilého syna.“ Řekne mi. A já si říkám, že tak stará nejsem, tak proč syn a ne bratr. Najednou ale musí všichni z vody. Ne, že by začalo pršet a my pospíchali do tábora, ale máme tu odpolední svačinku. A tak nechám pána pánem a jdeme k ostatním. Během svačinky se na sluníčku alespoň ohřejeme, a pak zase hurá do vody.
A my můžeme zase dovádět a hrát si. Je tu i kolotoč a prolézačky, a tak ti, co už mají dost cachtání se ve vodě, jednoduše zůstanou venku a dovádějí na houpačkách. Večer se však neúprosně blíží a my se musíme vydat zpátky do tábora, kde už se pro nás chystá výborná večeře od naší tety Marty. Vracíme se právě včas, večeře je už na stole. Stačí si jen pověsit mokré věci z koupaliště na šňůru a umýt si ruce a můžeme se pustit do bašty. Po večeři se půjdeme umýt a vyčistit si zuby, převlékneme se do pyžama a hubky dubky do hajan. Po umytí a vyčištění zubů si pěkně připravím plenu, pyžamo a plyšáčka na spaní a vydám se s mým dítětem do stanu. Nandáme plenu, převlékneme se do pyžama a uložit. Ještě říct dobrou noc a můžu jít. Když vidím, že je ještě potřeba pomoc s někým jiným, např. s vozíčkářem, který ještě k tomu nosí na noc pleny, samozřejmě pomůžu. A tak znovu připravit plenu a uložit do postele. Teď už leží opravdu všichni.
Když všichni spí, tedy skoro všichni, asistenti se shromáždí do kolečka a začne porada. Probírá se, kam se zítra vypravíme a co budeme vyrábět, jak probíhal dnešní den a zážitky s tím spjaté, jestli nevypukly nějaké problémy nebo rozbroje atd. Poté jdou už i asistenti spát, tedy za předpokladu, že někdo z dětí nebude něco potřebovat. Nikdo už nic nepotřebuje, a tak rychle do hajan. Ležím ve stanu a už skoro spím, když v tom slyším celkem hlasitý vřískot. Nemusím ani vidět obličej a hned vím, že je to mé dítě. Slyším, že se otevírá stan a k mému dítěti jde jiný asistent. A tak moc nepospíchám. Křik však je pořád stejný a ke stanu mého dítěte se blíží druhý asistent, i ten však nepomůže. Vycházím tedy ze svého stanu a vcházím do stanu svého dítěte. Hladím ho po hlavičce a říkám mu, aby spinkal a byl potichu. Po chvilce se křik ztišil a jediné co slyším je: ,,Maminko.“ Ještě chvíli ve stanu pro jistotu zůstávám. Až když slyším jen klidné oddychování, odcházím spát.
A tak to je u nás pořád. Jak jsem říkala již na začátku. Prostě prázdniny plné kamarádů, legrace a letního dovádění, ze kterých si přivezeme náruč báječných vzpomínek a zážitků, které nikde jinde nezažiju.